Hlavička Tereza Kmochová



 
 
 
 
 

Souhrn sezony 2011/2012

Nejdřív bych se chtěla omluvit, že jsem TAK dlouho nic nenapsala, pořád jsem měla co dělat – studium ve škole, kondiční tréninky, regenerace a odpočinek…

Můj poslední záznam byl v prosinci 2010, kdy jsem se trápila se zraněním nohy (původní verze byl zánět okostice). Trápení s nohou bohužel trvalo celou sezonu 2010/2011. Vůbec mi to nešlo, bojovala jsem s bolestí, závodila pod účinkem Ibalginu a bylo to čím dál horší. Jediné dva vrcholy sezony byly reprezentace ČR na Světové univerziádě v Turecku, v Erzurumu a reprezentace ČR v obřím slalomu na Mistrovství světa v Garmischi.

Do Turecka nás všechny sportovce dopravil armádní letecký speciál ČR, což byla velká čest a pocta. Byli jsme ubytováni na kolejích univerzity v Erzurum, všichni sportovci pohromadě. Hned po vstupu jsme museli všichni projít skenery a rentgenem, bezpečnostní opatření, aby se nic nepropašovalo dovnitř do areálu. Bylo tam celkem bezpečno, největší nepřítel byl virus chřipky, který řádil kolem. Sama jsem se dobře ubránila, jedla jsem česnek.Většina sportovců i trenérů onemocněla.

Závody byly ve středisku Konaklí, kde skoro nebyl sníh. Tuto zimu bylo rekordně málo sněhu, běžně tu bývá několik metrů sněhu. Byla docela i zima (jednou bylo i -35°C!), ale neexistovala tam zasněžovací děla… Proto jsme nemohli trénovat, pouze jsme byli jednou vpuštěni na závodní sjezdovku, abychom si ji prohlédli. Od lanovky na start jsme chodili pěšky, protože na sjezdovce byly malé kamínky, které ničily skluznici lyží. Závody nebyly lehké, byla velká konkurence a navíc jsem neměla vůbec natrénováno, kvůli bolavé noze. Nejlépe jsem zajela superkombinaci, kde jsem skončila na 16. místě. Počítaly se i všechny disciplíny do kombinace. Jako jediná Češka jsem dojela všechny disciplíny a celkově jsem se umístila na 10. místě, což bylo dobré. Byla to má první univerziáda a bylo dobré vidět i ostatní sportovce a studenty v jednom. Český sjezdový tým pracoval výborně, díky panu Vilémovi Podešvovi (šéf výpravy alpských disciplín), a trenérům Michalu Kunstovi a Kateřině Prokšové (mojí mámě?). Atmosféra byla báječná, organizace výborná, byli jsme jako jedna velká rodina.

Pár týdnů po univerziádě se konalo Mistrovství světa v Garmischi. Pořádně jsem potrénovala pouze 3 dny před závodem obřáku. Trénink byl výborný, na čistém ledě, což kupodivu bylo mnohem lepší pro zraněnou nohu než měkký sníh, jako byl v Turecku. Závod MS jsem bohužel nedokončila, v 1. kole asi 4 brány před cílem mi vypnulo vázání a ztratila jsem naději na dokončení závodu. Kdybych bývala byla dojela, určitě bych podle mezičasů startovala ve 2. kole, kam postupuje 60 nejlepších závodníků.

Po Garmischi jsem se snažila odjet pár závodů, protože lyžování mě zase začalo bavit, ale s nohou to bylo ještě horší než předtím. Rozhodla jsem se, že sezonu předčasně ukončím a soustředím se na zkoušky ve škole – byla jsem v 1. ročníku oboru Molekulární biologie na Přírodovědecké fakultě UK. Čekalo mě první opravdové zkouškové období na vysoké škole. S kondičním tréninkem jsem nepospíchala, obcházela jsem doktory a zjišťovala, co se mi vlastně stalo s nohou, protože období bolesti trvalo skoro 5 měsíců. Konečný závěr byla únavová zlomenina lýtkové kosti, pravděpodobně z lyžařské boty a celkového přetížení.

Sezona 2011/2012

S kondičním tréninkem jsem pořádně začala v červnu 2011 a tvrdě trénovala celé léto, a byla jsem mnohem silnější než předtím. Můj první lyžařský kemp byl na podzim na Kaunertale s Kačkou Pauláthovou, se kterou jsem pak v zimě párkrát trénovala. Na podzimních lyžařských soustředěních na ledovci jsem strávila pouhých 14 dní, což bylo velice málo. Ze začátku jsem to brala trochu lehčeji, protože jsem nevěděla, jak se noha bude chovat. Další, 2. tréninkový kemp na ledovci byl na Pitztalu s francouzským týmem, kde jsem se soustředila na obří slalom a docela mi to šlo.

V prosinci 2011 jsem měla dvoutýdenní intenzívní slalomový trénink ve Špindlerově Mlýně před mými prvními závody ve slalomu na Stohu. Slalomová forma byla docela slušná, ale bohužel jsem první závod nedokončila, ačkoliv jsem byla na druhém místě po prvním kole. V druhém závodě jsem se umístila druhá, a byla jsem zpět ? Po Vánocích byl trénink v obřím slalomu na Stohu, kdy hodně chumelilo, a byla mlha. Ten den jsem se pořádně „vysekala“ a ohnula úplně nové lyže ?, ale naštěstí jsem se mi nic vážného nestalo.

První závody roku 2012 se konaly ve Francii, kde jsem obsadila 5. místo ve slalomu, přitom jsem byla až 19. nasazená. Na programu měly být i obří slalomy, ale ty se zrušily, kvůli nepříznivému počasí. Další závody byly ve Švýcarsku, v Adelbodenu, kde se jezdí Světový pohár mužů. Sjezdovka byla pěkně technická a těžká, ale holčičí slalom byl postaven v té nejlehčí části sjezdovky, ale nebyla to žádná rovinka a bylo to pěkně ledové. Konkurence tam byla pěkně nabitá. Podle mého pocitu jsem jela špatně, ale podle času to nebylo tak hrozné… První slalom jsem nedokončila a v druhém závodě jsem se jen těsně nedostala do první 30., kdy se otáčí pořadí. Po slalomech byly na programu 2 obřáky v Lenku (o údolí vedle Adelbodenu), ale vůbec se mi tam nezadařilo, protože jsem chtěla až moc uspět a byla jsem totálně svázaná a nelyžovala uvolněně. Bylo to jako noční můra. Po těchto závodech jsem odjela zpět do Francie, k Tonymu (můj francouzský trenér) a na tréninky obřáku, kde jsem se opět učila jezdit obřáky. Měla jsem respekt a strach v obřím slalomu, po tom pádu ve Špindlu. Potřebovala jsem se do toho opět znovu dostat.

Za pár dní byly další závody ve Francii, 2x SuperG, GS a SL. SuperG a GS se mi opět nepovedly, ale ve slalomu jsem zaznamenala úspěch – 3. místo! Konkurence nebyla zrovna snadná – závodila jsem s francouzskou juniorskou reprezentací. Konečně se mi něco povedlo, a byla jsem moc ráda. Slavnostní vyhlášení vítězů se konalo za přítomnosti všech závodnic, závodníků a trenérů, velká společenská událost, to se nestává často.

Další týden byly další závody v Megéve a takticky jsme zvolili CIT úroveň, jako závodní trénink na nadcházející Mistrovství Evropy neslyšících v Davosu. Tyto závody nebyly vůbec lehké na psychiku, protože jsem tam přijela jako favoritka a musela jsem si uhájit své vedení po prvním kole. Třikrát za sebou jsem vyhrála ve třech závodech. Hned po těchto CIT závodech jsem odjela do Itálie, na FIS závody, na jeden obřák a jeden slalom. V obřím slalomu jsem v prvním kole upadla, ale dojela jsem na 19. místě. Druhé kolo se mi povedlo, konečně jsem jela tak, jak to umím a posunula jsem se o 10 příček nahoru, na 9. místo. Škoda, že jsem první kolo zkazila, mohla jsem mít pěkné umístění. Další den byl slalom, dlouho jsme čekali na start, protože hustě sněžilo a byla mlha. Měla jsem číslo 15. Přijela jsem do cíle a koukám, že jsem 3.! Byla jsem dost překvapená, v takové konkurenci! V druhém kole jsem byla sice dost nervózní, ale uhájila jsem si pozici a podělila si ji s Bájou Lukáčovou, vynikající slovenskou slalomářkou. Dokonce jsme se vylepšily o jedno místo, protože Italka, co byla druhá po 1.kole, vypadla. Zvítězila Jana Gantnerová. Další úspěch! Hurá! Získala jsem již šestý pohár v této sezoně!

Dále na programu bylo německé juniorské mistrovství ve Feldbergu, dva slalomy a jeden obřák. Tehdy byly veliké mrazy po celé Evropě, bylo tam asi -20°C a vítr. Brrrr! Ve slalomu jsem získala 6. místo mezi nabitou konkurencí německých juniorek. Další úspěch! Ve druhém slalomu jsem chytla „špicara“ již asi ve 4. bráně po startu… Konečně jsme se vydali na cestu domů, kde jsem nebyla měsíc a půl! Doma jsem byla ale jen 3 dny, opět jsme se vydali na další závody do Švýcarska, do Hoch Ybrig na 2x GS a do Sorenbergu na 2 slalomy. Hned v prvním kole prvního obřáku v Hoch Ybrig jsem spadla na záda a narazila si kostrč, tak, že jsem druhý den nemohla startovat v dalším obřáku. Díky bohu, že jsem měla ochranu páteře, jinak bych asi navštívila nemocnici…

Radši jsem jezdila volně a snažila se vyjezdit tu bolest. Slalomy v Sorenberg byly na úplné rovině, kde hodně ztrácím, protože na rovině neumím jezdit rychle. Snažila jsem se jet co nejrychleji, jak umím, ale stejně to bylo pořád pomalé a vůbec nevím proč.

Poté jsme zase odjeli do Francie za Tonym, potrénovat obřák a zbavit se strachu po pádu v H-Y. Vše bylo v mé hlavě, protože jsem o tom moc přemýšlela, co a jak mám dělat a to mě svazovalo tak moc, že jsem najednou zapomněla lyžovat. Trvalo to asi 3 dny. Pak byl slalomový trénink a tam jsem se konečně uvolnila a začala lyžovat normálně.

Odjeli jsme na poslední FIS závody před Mistrovstvím Evropy neslyšících, do Alsaska ve Francii. Tam jsem nezaznamenala žádný výrazný úspěch, jen snad jedno kolo obřího slalomu jsem zajela slušně. Nemůže se pořád dařit.

Potom jsme směřovali do Davosu, do Švýcarska, na ME neslyšících, kde jsem obhajovala 4 zlaté medaile z předcházejícího ME neslyšících v Seefeldu v roce 2007. Velmi těžká pozice! Zadařilo se mi, konečně jsem měla formu a získala jsem 5 zlatých medailí!! Hurá! Ale nebylo to tak snadné, na paty mi šlapala nadějná lyžařka z Chorvatska, Rea Hraski. Obří slalom jsem vyhrála o pouhé 4 setiny, což je hodně málo. Také jsem byla docela často nervózní a musela jsem zkrotit nervy a ustát to, abych neudělala zbytečnou chybu.

(Vše je podrobněji popsáno v Deníku neslyšících lyžařů v Davosu, který jsem sepsala pro jeden článek do novin neslyšících.)

V Davosu bylo nádherně, závody byly v odlehlejším středisku Pischa, kde byly vlastně jen dvě pořádné sjezdovky, ale zato krásné. Počasí nám přálo, celých deset dní svítilo slunce a bylo teplo.

Hned po Davosu jsem se vydala pro nové boty Lange do Rakouska a poté na německý Oberjoch. Kopec v Oberjochu mám ráda, protože je to dost prudké a většinou se mi tam zadařilo. Ale má forma po Davosu najednou klesla. No nic, jdeme dál, svět se nezboří.

Vrátila jsem se domů do Čech a hned jsem jela další závody v Albrechticích v Jizerských horách. Pokaždé jsem tam byla těsně pod pódiem, 4., 5., a 6. místo… Těsně! Před Mistrovstvím ČR bylo Mistrovství Slovenska v Jasné, kde jsem získala 6. místo v obřím slalomu. Ve slalomu jsem bohužel vypadla kousek před cílem. Hned potom bylo MČR ve Špindlu. Měla jsem docela velké ambice na SG, věřila jsem si na medaili, ale na Dřevařské cestě na červené sjezdovce ve Svatém Petru jsem udělala obrovskou blbost a najela špatně skok, který mě vyhodil mimo bránu… Byla jsem smutná a naštvaná. Další den byl obřák, který vyhrála Kača Pauláthová, která je nejlepší v obřáku v ČR a jezdí ho skvěle. Trať nebyla vůbec férová, bylo to měkké a propadalo se to, takže čím vyšší číslo, tím horší trať. Umístila jsem se 12., s čímž jsem nebyla vůbec spokojená. Slalom jsem nedokončila, opět jsem upadla těsně před cílem. Letošní MČR bylo pro mě fiasko… Snad příští rok to napravím. Zbývaly už jen poslední tři slalomy na Moravě před koncem sezony. V Koutech byla velká konkurence, byly tam všechny nejlepší holky z Česka a Slovenska. Slalomy byly na totální rovince, kde neumím jezdit rychle…

Konečně byl konec sezony a zbýval mi Český Ski Test na Pitztalu, kam jsem byla pozvána. Testovali jsme tam různé lyže, všelijakých značek a typů. Byla to výborná zkušenost a poprvé v životě jsem vyzkoušela i lyže od jiných výrobců. Moc se mi tam líbilo a užili jsme si spoustu zábavy s Kačou Pauláthovou a Maťou Dubovskou. Výsledky testů se objeví v podzimním vydání Ski Magazínu.

Po konci sezony jsem se soustředila na studium ve škole, učila se dlouho do noci, abych mohla jít na zkoušky. Udělala jsem celkem 12 zkoušek, a jsem v polovině 2. ročníku. Zbývají mi pouze 2 zkoušky, ale zato ty nejhorší – Biochemie a Molekulární biologie.

Mám rozložené bakalářské studium do pěti let kvůli handicapu. Samostudium není vůbec lehké, ale dá se zvládnout!

Jsem ráda, že studuji, protože jinak bych se asi nudila.

Již se připravuji na nadcházející sezonu 2012/2013, dělám kondiční tréninky a plánuji první lyžařské soustředění ve Francii na konci července, kde se spojím s Kačou Pauláthovou. Opravdu si vážím toho, že s ní můžu trénovat.
Ještě nevím, jak bude vypadat má podzimní příprava, času je dost. Pravděpodobně asi pojedu na ledovce do Rakouska a do Švédska na tréninkové kempy.

Na příští sezonu mám jeden velký cíl: získat aspoň 4 medaile na 1. Mistrovství světa neslyšících lyžařů, které se bude konat v únoru v německém Nesselwangu.

Další cíle jsou: snížit si své FIS body ve všech disciplínách a kvalifikovat se na Univerziádu. Univerziáda se bude konat v prosinci 2013 v Itálii, protože původní pořadatel - Maribor, Slovinsko - nezískal dostatek financí pro pořádání.

Doufám, že se s dalšími zprávami ozvu na podzim, kdy se budu intenzivně připravovat na nadcházející sezonu.
A nakonec bych chtěla moc poděkovat Adastře za dlouholetou podporu a vstřícný přístup! 

Ahoj,
Tereza


Tereza Kmochová patička webu